Tato nepřímá otázka dráždí k odpovědi.
Musím konstatovat že nevím jak je dítěti v Dětském domově, nikdy jsem tam nežila. Možná by dokázaly odpovědět děti, které si pobyt v DD pamatují. Mám však jiný, poměrně čerstvý zážitek.
…
Měli jsme dva dny na návštěvě Mirka, devítiletého kluka z DD. Po týdnu jel zase k nám. Večer jsme dělali s dětmi na zahradě ohýnek. Byla dobrá nálada, povídali jsme si. Zeptala jsem se, jak se měl a jestli povídal klukům v domově o kocourovi, o tříkolce, o koupání v bazénu … Po chvilce mlčení odpověděl: „Ne.“ Spíš byl zaskočen otázkou. Proč a komu by to vyprávěl!? Všiml si mého překvapení, a tak rychle dodal: „Ale říkal jsem sestřičce o kočce a psovi, jak jsem je hladil a neměl jsem astma“ „Hm,“ odpovídám a snažím se skrýt své překvapení. „A co na to říkali?“ „Kroutili hlavou.“ Tímto náš rozhovor skončil.
Během následujících dnů jsem si na Mirkovu odpověď několikrát vzpomněla. Proč se nepochlubil ostatním? Bál se reakce?Nebo se ho snad nikdo z dětí nezeptal? Mirek není introvert, je sdílný.
Představuji si sama sebe jak se vracím z míst, které byly pro mě úplně nové a vzrušující. A nikomu o tom nepovím?? To je ten kluk jen sám se sebou? Jak to „tam“ funguje?
Možná povídal a reakce byla negativní. Vzpomínám si, jak jsme si brali z Dětského domova sedmileté děvčátko. Při odchodu se jakýsi kluk posmíval a pokřikoval: „A stejně tě vrátí!“
Z toho děvčátka je dnes krásná malá slečna. Začátky byly těžké, jsou vždy těžké,
ale proto se přece děti nevracejí!
Sedím tu u počítače, píšu článek, a napadají mě otázky: Koho ty děti mají, u koho si můžou pofňukat, s kým si můžou povídat o tom co je tíží? S vychovatelem? Se sestřičkou? S dětským psychologem? Pro mne je to jako hledat konec vesmíru.
Možná se až moc ptám, moc přemýšlím …
napsala: Markéta