Neobratnost se tíživě dotýká identity dítěte už v mladším školním věku. Ve středním školním věku tento nepříznivý vliv dosahuje vrcholu; na něm pak dlouho přetrvává přes celý mladistvý věk až daleko do časné dospělosti.
Dítě samo prožívá neúspěchy v pohybových soutěžích většinou tíživěji než neúspěch v učení. Učitelé toto zpravidla nepřipouštějí a rodiče si toho jsou jen zřídka vědomi, poradenský psycholog by s tím měl však vážně počítat.
Pohybová zdatnost je po celou dobu dětství vstupní branou do dětského kolektivu – je-li uzavřena, znamená to i vážný sociální handicap včetně nebezpečí deprivačních komplikací.
Klinická zkušenost říká, že pohybově postižené děti trpí už od mladšího školního věku více pocity méněcennosti než děti s lehkými intelektovými nedostatky.
Ani lehké stupně pohybové nedokonalosti nepodceňovat!
Předně je třeba dosáhnout toho, aby rodiče i jiní vychovatelé pochopili, že nejde jen o věci vnější, nýbrž o otázku vlastního „já“ dítěte, tedy o jeho identitu.
Předně se zaměřujeme na to, aby dítě alespoň přijatelně zvládalo základní pohybové (sportovní) dovednosti: plavíní, jízdu na kole, lyžování.
Nevhodné jsou sporty kde proti vám stojí protivník.
Za druhé,
doporučujeme naučit dítě třeba jen dvěma dovednostem, které jsou však poměrně exklusivní a ostatními vysoce ceněny. Měly by být pro ostatní „překvapivé“. Dá to někdy dost práce, ale nakonec se zpravidla podaří takto dítě připravit -např. naučit je tzv. stát na kole (na kole sedíme, nejedeme, ale jen udržujeme rovnováhu, abychom nespadli), šplhání po provaze, stojku na hlavě …
Za třetí,
velice v těchto případech propaguji cvičení síly. Sílu nejlépe zvyšujeme aktivním cvičením.
Za zvláště psychologicky významné jsou ty cviky, při nichž dítě samo sebe „ovládá“ silou svých paží -zvedne svou hmotnost (klik), kruhy, vzpor …
A protože jde o mužskou identitu, podněcujeme k této roli v rodinách především otce.
Citace z knihy:
Výbor z díla , autor Zdeněk Matějček, str. 51.