Možná jsem mohla být výborná tlumočnice nebo překladatelka. Možná jsem mohla být dobrá učitelka. Možná jsem mohla být spolehlivá pracovnice na ambasádě, či velmi podprůměrná lékárnice. Možná jsem mohla být dobrá psycholožka.
To všechno jsou zaměstnání, která jsem v životě dělala či mohla dělat. V některých jsem byla nebo mohla být dobrá, v jiných bych dobrá nikdy nebyla. Všechna by byla pravděpodobně společensky prestižnější než to, co dělám teď.
Už se ale stalo – jsem pěstounka. Mám zaměstnání, na které se společnost dívá všelijak – každopádně nejspíš s nepochopením. Buďto s odsudkem v důsledku nepochopení či s nechápajícím obdivem. Větu: „Já vás tak obdivuju“ nesnáším. Mám totiž pocit, že ve skutečnosti ta věta většinou znamená: „Nechápu, proč se věnujete něčemu takovému. Vím, že já bych do nedokázala. Tak řeknu, že vás obdivuju, protože to zní dobře. Ve skutečnosti vůbec nechápu, co z toho máte. Že by prachy?“. Ale nevím, je to jen můj pocit. Nechci křivdit těm, kteří mi tuto větu někdy řekli…. Třeba to někteří mysleli upřímně……
Jsou chvíle, kdy se mi zasteskne. Víte po čem? Už si ani nepamatuju, jaké to je, být plnohodnotným člověkem. Někdy s přeju, aby se mě lidé vyptávali na mou práci s tím zájmem, jaký projevovali, když jsem pracovala na MZV nebo v integrované školce. Teď jsem ta divná ženská, která má ty divné nevychované děti. Dělám něco, o čem se dost mluví, ale o čem se nic moc dohromady neví. Pro většinu běžných spoluobčanů jsem tvor z jiné planety.
Ano, někdy se mi zasteskne. Zasteskne se mi po „normálním“ životě. Po životě bez takové míry zodpovědnosti. Po životě, který není naplněn takovou spoustou nepochopení a překážek.
Jenže pak jdu se svou holčičkou do hudebky na sboreček a ona si jde sednout mezi ostatní holčičky a celou hodinu zpívá a dělá přesně to, co dělají ostatní. A já jen sedím vzadu a je mi do breku… Proč? Protože ta holčička, která se v tu chvíli neliší od ostatních, je moje přijatá holčička s Aspergerovým syndromem. Holčička, kterou jsem vloni musela první dva měsíce držet na sborečku na klíně. Kterou jsem celý rok do hudebky doprovázela a na sborečku usměrňovala. A teď vidím, že se to vyplatilo. Zdolaly jsme jeden náš soukromý Mt. Everest. Koneckonců, ti, kteří zlézají vysoké hory, se také od druhých něčím odlišují, ne? A také za svou odlišnost platí…
A včera byly taneční. První taneční mé dcery. Ano, důležitá událost v životě každé matky. O to důležitější v životě matky, která poznala své dítě před osmi lety na ulici. Včera by nikdo nepoznal, že ta přirozená usměvavá slečna, která si první taneční opravdu užila, prožila prvních deset let svého života způsobem, který by odrovnal většinu běžných lidí. Koukala jsem se na svou dceru se závojem rezavých vlasů, v černých koktejlkách a v botech na podpatku a pořád mi tam prosvítala ta mrňavá nečesaná otrhaná holčička s ušmudlanou tvářičkou a tragickými kruhy pod očima, která mě kdysi bezelstně oslovila na ulici….
Možná jsem mohla být tlumočnice, překladatelka, učitelka, velvyslankyně nebo psycholožka…..Možná jsem mohla být člověk, který se nevymyká a kterého si druzí lidé váží….Ale zase bych asi neměla tyhle čtyři holky, které mi říkají „mami“.
A s tou nepřímou úměrou…. S tím, že čím více se mé děti přestávají odlišovat od jiných dětí, tím více se já odlišuji od běžné populace… S tím se budu muset nějak poprat. Budu to muset brát jako daň. Daň za to, že jsem dobrá máma úžasných a neobvyklých dětí….
A koneckonců… Svým dětem tlumočím všechno, co nechápou z okolního světa. Svoje děti učím –některé v domácí škole a některým pomáhám se školní látkou. Pomáhám jim vyrovnávat se s jejich traumaty a učím je žít v rodině i ve společnosti, vycházet s ostatními a řešit konflikty. Možná JSEM tlumočnice, učitelka, psycholog i diplomat. No, a lékárnicí jsem stejně nikdy být nechtěla :-).
napsala: HankaB