Je neděle ráno. Děti ještě spí. Sedím v kuchyni, piju horkou kávu a v duchu si plánuji co dnes všechno udělám. Ostatně takhle začínám skoro každý den, velké plány a přání. Den uběhne jako voda. Večer padám do postele a z velkých ranních plánů je tak sotva polovina hotová. No nic, dodělám to zítra… Vím, že se vědomě stresuji, že dávám laťku příliš vysoko, stále dokola však opakuji tento rituál.
Setkávám se s dětmi které mají „svůj svět“, svůj režim, svoje rituály. Ano, větší změny těmto lidem vadí, ale to nám taky :-).
Tak ráda bych někdy unikla do světa řádu, vědět kdy co následuje, jet po koleji. Žádné rychlé rozhodování, řešení někdy neřešitelného problému. Vždyť to musí být příjemné, takový částečný únik z reality.
Někdy člověk vykonává příjemnou činnost po které je hodně vyčerpaný, tělo bolí, ruce, nohy… Dá si sprchu a plácne s sebou do křesla, uf! To je úleva. Teď mě nechte aspoň chvilku sedět, zakloním hlavu a zavřu oči. Ruce padnou do klína, tíha z těla pomalu sjíždí dolů, pryč. Musím si to užít okamžitě a na
sto procent, neboť díky zákonu schválnosti za pár minut přiběhnou děti a budou něco velmi důležitého potřebovat.
Kdyby tak fungoval i mozek! Jenže to né. Když je přetížený nevypne, a navíc ještě otravuje tělesnou schránku!
V příspěvku ze 4. 5. 2011 je ukázka jak asi funguje mužský a ženský mozek. Můj mozek skutečně funguje hrrr, hrrr, hrrr, nevypne a nevypne!
Před měsícem jsem se tomu videu smála. Nyní mám taky své krabice, teda papíry.
Složka „volnočasové centrum“ je nyní nejpoužívanější, přijde nápad, šup na papír a do složky.
Muži skutečně vypadají že jsou tak nějak nad věcí. Spoustu věcí je jim fuk, neřeší… Pravda, někdy lezou na nervy, ale to my–já taky. Jsou to takové naše tlumiče, alespoň u nás :-).
Možná je tohle jeden z důvodů proč stojí za to žít vedle nich, žít v páru.
autor: Markéta