Konec školního roku. Konec domácí školy, hudebky, nestíhání, lítaček…. Konec učení a začátek balení dětí na tábory a jiné akce. A konečně také dlouho plánovaný úklid sklepů, k němuž jsem donutila alespoň své dvě nejstarší dcery. Stav, do jakého dokázaly sklepy za ten rok dostat, se vymyká jakémukoli slušnému a publikovatelnému popisu. Zase je pravda, že se našla řada dlouho postrádaných věcí i věcí, které jsme už dávno pokládaly za ztracené.
V průběhu úklidu jsem svůj mozek, za běžného provozu přetížený provozními záležitostmi komplikované pětičlenné pěstounské rodiny, zapla na úsporný režim. A tak, umocněné při pohledu na staré výkresy, sešity a jiné drobnosti z naší společné minulosti, přišly ke slovu vzpomínky….
Vzpomínky na devět let života s pěstounskými dětmi. Devět let neskutečných stresů, honiček a nestíhání. Devět let rozčilování, nechápání. Devět let narvaných infarktovými situacemi a ztrátami iluzí. Ale také devět let legrace, společných zážitků a radosti z jejich pokroků…
Předtím než přišly, jsem měla svůj život. Svoje sny a svoje plány. Svoje způsoby trávení volného času. Svoje přátele. Jak děti přicházely, všechno jsem postupně opouštěla. Ne záměrně – ale tak nějak mimoděk. Sny i plány se logicky modifikovaly a začaly se točit kolem mých dětí. Volný čas jsem časem tak nějak poztrácela. Přátelé se vyměnili – z původních zůstali jen ti nejodolnější, ale i z některými z nich jsem začala ztrácet společnou řeč. Mým problémům nerozuměli a vadilo jim, že jsou naše rozhovory přerušovány stále početnější skvadrou dětí.
Neměla jsem čas to nějak rozebírat nebo se snad litovat. A teď, když jsem se kolem jedenácté v noci tupě rozhlížela po z většiny již uklizeném sklepě, mi konečně došlo, že k tomu ani nemám důvod.
Při pohledu na stará zaprášená andělská křídla z papíru a vaty jsem pronesla ke své první dnes už devatenáctileté dceři: „Když člověk dostane děti, ztratí křídla, víš?“ Moje unavené dítě se nezděsilo matky filozofující v noci ve sklepě nad hromadou odpadků, ale moudře přikývlo na souhlas. „Ale to nevadí, že za to takhle zaplatí, protože to za to
přece stojí…“ pronesla jsem napůl k ní a napůl sama k sobě.
To bylo před deseti dny…. Než jsem potkala své děti, které mi dnes naplňují život až přes okraj, pracovala jsem pro MZV, cestovala jsem, létala jsem na služební cesty a mluvila cizími jazyky. Studovala jsem a jezdila s pěveckým sborem na zahraniční cesty. Dnes nikam nelétám a nic nestuduji. Cestuji pouze se svými dětmi a je také učím, s nimi zpívám a s nimi mluvím anglicky.
A dnes jsem svou devatenáctiletou dceru vyprovodila na letiště. Odlétala do Kanady na mezinárodní konferenci, která se týká pěstounské péče.
Možná jsem ta křídla přece jen neztratila – snad jsem jí je jen nevědomky dala darem. A určitě to stálo za to….
