Konečně skončila škola, nastaly teplé letní dny a já jsem si v euforii z těchto změn, která hraničila s nějakým přechodným zešílením, nazvala nesmyslné množství návštěv. Praktické dopady tohoto rozhodnutí mi začaly docházet až když jsem se rozhlédla po svém bytě (po návratu z Itálie beznadějně rozbordeleném a plném špinavého prádla), otevřela lednici (po návratu z Itálie zcela prázdnou) a zjistila, že je na nás úklid chodby a sklepů. Když jsem si k tomu uvědomila skutečnost, že dvě z mých čtyř dětí bez ustání mluví a vyžadují nepřetržitou pozornost, jedno z nich se neustále zasekává a „neumí“ žádnou z aktivit, která se po něm požaduje, druhé z dětí se vrhá nadšeně do jakékoli činnosti, aby od ní zdrhlo nejpozději do třiceti vteřin a třetí z dětí je tak maximálně schopno odnést papírek do koše, pokud se mu ovšem zadají přesné koordináty, kde je papírek a kde je koš, měla jsem pocit, že mi nezbývá, než si z jednoho ze svých špinavých prostěradel uplést oprátku a vyzkoušet, zda mě unese trám v altánku na dvoře.
Jenže jsem zapomněla. Zapomněla jsem, že mi vyrostlo čtvrté dítě. Nebo jsem si to tak nějak neuvědomila. Je to totiž dítě, které mi dalo za sedm let našeho společného života neskutečně zabrat. Tehdy holčička – dnes už vlastně slečna (bude jí brzy osmnáct) – se u všeho vztekala. Byla agresivní. Neuměla najít mikinu, nad kterou stála (ač to byl jediný kus oděvu na křesle). Při prvním úklidu dětského pokojíku jsem málem přišla o nervy i o část bytu (rozhodla se, že pokoj raději zdemoluje, než by ho uklidila). Raději zůstala tři měsíce bez kapesného než aby si ručně vyprala našlapané ponožky. Při prvním mytí nádobí rozflákala talíř a řvala na celý barák: „Tady dělám všechno jenom já! Máte mě tu za služku!“ (byla to tehdy první a dlouho jediná povinnost, kterou jsem po ní požadovala). První čtyři roky důsledně bojkotovala všechny své povinnosti. Další dva roky je plnila takovým způsobem, že jsem litovala, že jsem po ní vůbec něco chtěla.
Když pak vyrostla z nejhoršího (získala úspěchy ve škole, vyšší sebevědomí, vytvořila si hezký vztah se svou mladší, později přijatou sestrou, snížila frekvenci agresivních afektů), našla si kamarádku, která byla členkou drogové party. A já, která jsem si myslela, že nic horšího než první roky našeho soužití už nás potkat nemůže, jsem najednou musela čelit mnohem závažnějšímu problému než bylo házení spotřebních předmětů po místnosti. Bára utekla do drogové party. Utekla mezi znuděnou „zlatou mládež“, která hledala dobrodružství v marihuaně, i mezi vyřízené postarší feťáky a alkoholiky (složení party bylo opravdu pestré). Utekla jednou – na jednu noc. Psala mi zmatené esemesky pod vlivem marihuany a tvrdého alkoholu, zatímco já jsem ji marně hledala po celém městě. Druhý den se vrátila, plakala, omlouvala se…… A za čtrnáct dní utekla znovu….
Nebudu tady popisovat do detailu, jak jsme to řešily – napíšu jen ve stručnosti výsledek. Bydlíme asi o 300 km dál. Bára má za sebou první rok střední školy a pokud jde o marihuanu, je už dva roky „čistá“. Dochází dobrovolně na psychoterapii. Máme spolu moc hezký vztah. Má velmi pěkný vztah ke svým dvěma mladším sestrám. Už si skoro nedovedu představit, že by dokázala něco záměrně rozbít. Nebojím se, že by někomu fyzicky ublížila. Je velmi citlivá a empatická, ale učí se být i asertivnější a méně manipulovatelná.
A když jsem tak stála na začátku léta uprostřed své rozložené domácnosti a zvažovala, zda začít smotávat to prostěradlo nebo zda odříci všechny domluvené návštěvy, na které jsem se moc těšila, Bára přišla ke mně do obýváku. „Tak já uklidím dětský pokoj a pak bych mohla udělat koupelnu, co říkáš?“ Ne, nebyla to halucinace. Opravdu promluvilo to dítě, jehož pokoj pět let připomínal neudržovanou skládku. Dítě, které by mě bylo ještě pár let předtím označilo za neschopnou a sobeckou matku-tyranku, kdybych po něm chtěla, aby si hodilo svůj špinavý ručník do pračky….
Uklidily jsme společně celý byt a dojely jsme na nákup. Já jsem pak posekala zahrádku, zatímco Bára ze své vlastní iniciativy vymýšlela tematickou hru. Díky této hře byly pak pro mne návštěvy opravdu relaxační záležitostí. Všechny děti, které se u nás vystřídaly i všechny moje děti totiž pod vedením Báry plnily úkoly a hledaly poklad, zatímco my jsme si s maminkami pokecaly u kafe.
A pak mi to konečně došlo. Nic z toho, co jsem dělala, nebylo zbytečné, i když to často jako zbytečné vypadalo. Někde se možná zažíhaly neviditelné jiskřičky, i když se zdálo, že škrtám sirkami nad azbestem. Nějak se střípky, které pronikly náhodně dovnitř, složily v ucelenou skládačku.
Nevím, jak to bude s Bárou dál. Jistotu samozřejmě nemám a nikdy mít nebudu. Vím, jak je zraněná a vím, jak je zranitelná. Nikdy se o ni nepřestanu bát.
Vím jen jedno. To, jak zareagovala v téhle konkrétní situaci, je mnohem víc, než v co bych se kdy odvážila doufat. V tom jediném momentě mi vrátila spoustu mé vydané energie. Bylo to lepší, než kdyby mi koupila drahý dárek. Bylo to lepší, než kdyby mi napsala a podepsala, že moje práce a snažení dává smysl.
A tak bez ohledu na to, co jsme spolu absolvovaly a bez ohledu na to, co nás možná ještě čeká, jsem moc ráda, že vychovávám zrovna Báru. Vím, že z Báry, kterou v davu možná přehlédnete, protože měří s bídou 150cm, z mojí malé uječené uminuté Báry vyrůstá člověk s velkým Č – člověk, který už umí nejen brát, ale i dávat.
napsala: HankaB