Návrat
Mirek u nás byl celý den. Večer nastal čas vyrazit směr Dětský domov. Před odjezdem jsme se domluvili, že se zeptám sestřičky, zda-li by u nás mohl Mirek jednu noc přespat.
Nasedáme do auta. Je neděle večer, cesta je klidná, auto řídí syn. Nejsem nadšená řidička, když to jde tak se ráda nechám odvézt. Navíc si Mirek vymrčel že chce hranolky od McDonalds, to znamenalo zajížďku. Nějaký nákup na McDrive je pro mne španělskou vesnicí. Projížíme městem, ještě jednou se ptám, jestli chce ty hranolky. Kýve hlavou, rozhodí rukama, ukazováčky má vztyčené. „Jo, jo! A od Mekouše. A můžu si je vzít na pokoj?“ „Jasně“, odpovídám. Už ho vidím jak provokativně jí před klukama hranolky. Asi bych na jeho místě nebyla jiná 🙂
Než zajedeme k okénku vybíráme z nabídky co by bylo pro Mirka nejlepší. Nechodím k McDonalds, nevím. Syn vybral Happy Meal, je to v hezké krabičce, s pitím a hračkou. Sice tam nebyly hranolky, ale to Mirkovi nevadilo. Po zaplacení nám u druhého okénka dali krabičku. Podávám ji dozadu Mirečkovi, dívám se mu do očí. Teď přesně platí: Jak málo stačí k dětské radosti. Mirek krabičku svírá pevně v rukou. „Nepodíváš se, jakou tam máš hračku?“ „Ne ne, až na pokoji, nechám se překvapit!“ Jeho reakce mě překvapila, Mirek je vítr, zvědavý, všechno chce hned vyzkoušet. Možná taková krabička má mezi klukama svoji cenu…
Projíždíme městem, za chvíli jsme v cíli. Mirek v klidu přesedá do vozíčku, krabičku mačká na klíně. U sesterny jen přibrzdí. „Kde jsou kluci?“ „Na televizi“, odpoví sestrta. Mirek se mi ztrácí z očí, za ním jde syn, nese mu pití a nějaké věci. Stručně povím sestře jaký byl den, popíšu údajný astmatický záchvat. „Ne, to nebyl záchvat“, odpovídá sestra,“ jen se asi uhnal. Záchvat by jste jistě poznala.“ Ptám se na možnost, že by Mirek přespal jednu noc u nás.“ „Samozřejmě, kdy si pro něj přijedete?“ „Někdy kolem desáté“, odpovídám. Odcházím. Syn už čeká v autě. Cesta domů utekla rychle. Doma doháním co jsem ten den nestihla.
Už je tma, děti dávno spí. Po půlnoci vypínám počítač, téměř se zavřenýma očima padám do postele.
Den druhý
Ráno jako každé jiné. Děti spí déle. Asi se včera utahaly. Opět ranní rituál. Tentokrát jedeme pro Mirečka s manželem.
Na sesterně už nás vítají, „Dobře že jdete, Mirek je už od sedmi vzhůru, snad stokrát se nás zeptal jestli už jste přijeli.“ Tu se do místnosti vřítí Mirek a směje se od ucha k uchu. „Ahoj Mirku, tak co, jedem?“ Už se otáčí. Sestra ne něj volá a buď hodný! „Jó!“
Ještě než jsme došli ke schodišti Mirek se mě ptá: Marki, můžu Ti říkat mamko? Jeho toń hlasu je nekompromisní! Nebere žádnou negativní odpověď! Sevřelo se mi srdce, na moment jsem zatajila dech. Věděla jsem že tahle otázka přijde. Asi byste očekávali radost, jsem happy! , úplně cizí kluk mi chce říkat maminko. Jenže takový pocit se nedostavil. Moc dobře si uvědomuji, že nastávající slovo bude úvazek na hodně dlouho. Manžel se na mě podívá, vidím mu v očích stejný pocit, přijde mi vyčítavý – vidíš, máš co jsi chtěla! Teď se předveď! Mirkovi odpovídám: Víš, Mirečku, to neni tak jednoduchý… Otočí se a podívá se mi přímo do očí. Bylo na něm znát, že tohle slyšet nechtěl. „Můžeme to zkusit“, dodávám. Mirek je spokojený. Má mamku, a já mám devítiletého kluka, vozíčkáře, se spoustou „vad“ z pobytu v ústavu.
Cestou domů se zastavujeme v obchodě. Mirek přeskočí na vozík a suveréně projíždí parkoviště. Vždyť tu byl včera, už to zná! Nebereme košík, jdem. „Můžu vybrat polívku?“ „Ano“, odpovím. A už si skládá na klín jakési omáčky. „Né Mirku, tohle nejsou polévky!“ Nekupuji běžně tyhle instantní sáčky, při naší spotřebě bych se nedoplatila, ale vím, že dnes nebudu stíhat. Popojeli jsme, Mirek vybral dva velké sáčky rajské polévky. „Dnes budeme dělat oheň, opečeme si nějaké špekáčky, ano?“ „Já bych radši klobásu.“ Ještě knedlík ke guláši a nějaké drobnosti. Stojíme ve frontě u pokladny. Mirek objímá ručičkama na klíně nákup. „Já to tam naskládám sám!“ „Dobře“, jdu před něj, pro jistotu mu přidržuji ruce u klína, ať to není na zemi.
Doma bylo velké vítání, a zas ten známý kolotoč. Na dnešek měl manžel pro Jirku překvapení. Zapojil herní volant k počítači, z televize udělal monitor a nechal Mirka, ať si vyzkouší řídit auto ve hře Need For Speed (Závodní hra, auta.) Terka už to zná, umí hru ovládat.
Den byl stejný jako předchozí. Dětský smích byl slyšet na zahradě i v domě až do večera. Mirek si slůvko „maminka“ vychutnával plnými doušky. „Mamíí, maminkó!“ „Copak Mirku?!“ „Vlastně nic“, ledabyle odpoví.
Večer byly děti unavené, po večeři šly do pokojíčku. Terka svolila aby Mirek spal v její posteli. Sama spala na matraci na zemi. Mirek musí spát na vyvýšeném polštáři, aby se mu dobře dýchalo. Všichni leží, jen oči koukají z pod peřiny. Lehám si k malé Elí, náš večerní rituál. A začínám vyprávět pohádku. Dříve jsme pohádky četli ale to se neosvědčilo. Začínám vyprávět příběh o klukovi, co vylezl po laně do nebe, až na obrovskou skleněnou loď. Během příběhu mají děcka otázky, a tak se příběh mění podle nich. Dovyprávím, popřeji dobrou noc a odcházím. Děti usínají téměř okamžitě.
Den odjezdu
Ráno vstávám kolem sedmé, uvařím si svoji kávu a jdu ji vypít ven. Je to pohoda, koukám, jak se klube další krásný letní den, vychutnávám si to ticho, jemné ptačí švitoření.
Děti vstávaly až v devět hodin. Nějakou chvíli byly slyšet z pokojíčku jejich hlasy, než se uráčily přijít na snídani. Den byl jako každý jiný, samozřejmě u Mirka vítězila hra Need For Speed. Odpoledne jsme vzadu na zahradě zapálili ohýnek. Byli jsme tři dospělí na tři děti. Házely do ohně všechno možné, motaly se kolem. Doma jsem přistihla Mirka jak leží u kocoura a z blízka si ho zaujatě prohlíží tak, že jsem neměla sílu ho okřiknout z obav o jeho zdraví. Během dne si občas třel oči, ale červené je neměl. Mirek má sice astma, ale ne na naše zvířata.
V šest hodin se všechny děti vykoupaly, následovala večeře, a odjezd. Jela jsem sama žádný McDonald, dostal plyšáka. Mirek cestou moc nemluví, hledám ho ve zpětném zrcátku. Dívá se z okna, v klíně mačká plyšového medvídka.
Parkujeme před známým schodištěm. Otvírám Mirkovi dveře … Je to tady. „Já ven nepůjdu, já zůstanu autě, chci jet s Tebou zpátky!“ Kde je konec jeho suverenitě. Směje se i pláče najednou. Přistupuji na jeho hru. Tak tu budem fňukat spolu a začnu vzlykat taky. Mirek se směje a povoluje. Uf! Vyndám ho z auta. Jak se dotkne země, je po smíchu. Znovu se souká do auta. (A teď ale nepovoluj Markéto!) Pevně ho chytnu a posadím na vozíček. Začne boj. Vyskočí a jako o život se dere na místo řidiče. Já blbec, nechala jsem otevřené dveře! Drží se volantu, nestihne nastoupit. Nesmím ztrácet čas, nedat mu náskok. Pláče a směje se zároveň. Směju se, dělám blbosti ale uvnitř bych nejraději zastavila čas. Chytím ho v pase, snažím se po dobrým, v klidu, ale je to ještě horší, Mirek začíná plakat. „Dobře, tak ne, budem dělat blbosti“, říkám si. Kdyby nás někdo viděl, nepochopí. Po chvilce hraní se začne smát. Jdeme na to. Chytnu ho pevně a nekompromisně posadím na vozík, zvýším hlas. Nohou zavírám přední dveře a zamykám. Mirek pláče a dokola opakuje, že nechce zpátky, nechce zpátky. Rezignovaně sedí na vozíčku, stojím za ním, přidržuji vozíček, zavírám oči, zakláním hlavu. Dvakrát se zhluboka nadechnu. Musíme to zvládnout, co nejšetrněji. Cestou po chodbě mu několikrát slibuji, že pro něj zase přijdu. Je to málo, jako by nevěřil. Zastavili jsme u sesterny, mluvím se sestrou. Mirek z tónu mého hlasu poznal, že brzy odjedu. Začíná plakat, máme se sestrou obě co dělat, abychom ho uklidnily. Zvolila jsem taktiku poraženého. „Mirku, myslíš že bys mohl ještě někdy k nám přijet? Byla bych moc ráda.“ Zpozorněl. (A mám ho!) V srdci velká úleva. „Víš, v sobotu budeme mít velkou návštěvu, přijede hodně děti budu potřebovat pomoc. Co myslíš, budeš mít čas? Mohl bys mi pomoct nachystat dětem zmrzlinu, Ty umíš nejlíp nazdobit pohár šlehačkou.“ Mirek na mě jen kouká, stojí na hraně. Otočím se na sestřičku domlouváme další návštěvu, Mirkovi se začíná třepat bradička. „Kolik nocí bys u nás chtěl spát? Jednu, dvě, nebo tři?“ Neodpovídá, má skloněnou hlavu. Na pravé ruce si poskládá čtyři prsty. Lehce natáhne ruku před sebe dlaní navrch. Nejradši bych toho malého kluka chytla a objala. Nemůžu, nesmím! Zas a znovu si uvědomuji, jak zranitelný je takový človíček.
Sestrička je profesionál, je nad věcí. Já hotová. „Musíš říct kukům o volantu, o kocourovi a našem psovi, příběh o skleněné lodi, o schodišťové plošině.“
Tu se mezi dveřmi objevil na vozíčku jeho kamarád. Byl smutný, chtěl Mirkovi nějak pomoc, ale nevědel jak. Mirek se rozmluvil. „A za jak dloho bude den kdy přijedeš?“ „Za sedm dní.“ „A kolik je to sedm dní? A v kolik hodin?“ Sestřička vysvětluje na prstech sedm dní, pro Mirka je to strašně moc. Mluvíme jedna přes druhou. Kamarád na něj volá, Mirek se otáčí, sestra chytne vozíček a jede s ním ke dveřím. Kluci si cosi povídají. Zavolám „Mirku, ahoj!“ V ten okamžik si uvědomuji, že to byla chyba! Chytám se pevně za hlavu. Jsem blbec! Z chodby slyším, jak natahuje. Od sestry si ho bere teta a veze ho na pokoj. Pořád mluví a mně se hlasy pomalu ztrácejí. Sestra se vrací, obě sedíme, chvíle beze slov. Mají Mirka rády, ke všem dětem se chovají moc hezky, viděla jsem i pokojíčky, dětem nic nechybí. Stačí však dva dny s někým, kdo mu dává šanci „mít svoje“, a všechno to skvělý, co doposud měl, se hroutí, nestačí to. Tohle nebyla Mirkova první návštěva v rodině. Z těch předchozích ho taky takhle dovezli, ale už nikdy nepřijeli. Ten návrat byl pro něj jako konec světa. Snad stokrát chtěl slyšet, že pro něj určitě přijedu. A pořád to bylo málo.
Sestřičce říkám, že Mirek hladil psa, dokonce i chytal kočku za ocas a honil ji po baráku. Astma asi má, ale ne na naše zvířata.
Odcházím. V ruce mám papírek s datem a hodinou, kdy mám přijet pro malého Mirka. Dostal za vysvědčení hodinky. Bude netrpělivě čekat a sledovat čas. Tu hodinu musím dodržet, sliby se přece mají plnit.napsala: Markéta