„To je hrůza“, podotkla kdysi jedna moje rezervovaná kamarádka, když viděla fotku mých prepubertálních dětí vyfocených s panenkami-miminky. Vím přesně, co tím myslela. Je to přece hrozné, že moje děti se v tomto věku bavily něčím, co vůbec neodpovídá věku. Miminky se přece baví děti předškolního, maximálně raně školního věku… A víte, jak já byla šťastná, že si ještě hrají? Ne proto, že by se zabavily a já se jim nemusela věnovat… Ne proto, že bych chtěla vychovávat infantilní osobnosti…. Jenom proto, že jim to dávalo šanci dohnat si trochu ztracené dětství…. Moje děti jsou totiž deprivované…..
Také jsem byla kdysi dítě. Dítě rodičů – intelektuálů. Dítě, které od pěti let četlo knížky. Které v devíti letech dostalo poslední panenku s tím, že to je ta POSLEDNÍ, protože už je na hraní s nimi moc velké. A tak jsem chodila tajně na půdu ještě ve čtrnácti a tajně jsem tam převlékala ty panenky, kterým jsem měla být už dávno odrostlá. Sváděla jsem zuřivé boje o každou hračku, která měla být vyhozena nebo darována.
A pak přišly moje „velké“ děti. Přišly z bytu, kde nebyly hračky, leporela, dětské knížky, žádné dětské motivy, žádná dětská výzdoba. Jedno z nich mělo polámanou bárbínu a pár malých plastových figurek. Druhé mělo starého plyšáka. Jedno mělo otrhaného Mikeše, druhé mělo starý slabikář z první třídy s rozpadlou vazbou.
Jedenáctileté dítě, které prošlo partou se vším, co k tomu patří – kouření, zřejmě i kouření marihuany, pití alkoholu, „chození“ s kluky, se u mě doma vrhalo po každém plyšákovi a mazlilo se s ním jako batole.
No, a po nějaké době přišlo i období „miminek“. Je fakt, že kdybych nebyla pěstounka, také by mi přišlo divné, že si třináctileté dítě přeje pod stromeček panenku jako je Chou-chou. Já už jsem se ale v té době nedivila skoro ničemu. Všechno bylo jinak, všechno bylo posunuté. Vývojová období se doháněla, dobíhala a předbíhala – chvilku jsem měla prepuberťáka se vším, co k němu patřilo, na chvilku se mi změnil v nedomazlené děťátko a na chvíli zase v hravého předškoláčka.
Protože v té době už jsem měla za sebou konzultace, na kterých mě odborníci ujistili, že se to dít může….a protože sama jsem si načetla, že k dohánění promeškaných vývojových období u přijatých dětí dochází a že se nejedná o patologické osobnostní rysy, vycházela jsem těm opožděným potřebám maximálně vstříc. A tak jsem v jejích téměř čtrnácti letech vozila Báru do odlehlých vesnic a lesíků, kde mohla vozit kočárek s panenkou bez obav, že ji tam potká některý z jejích spolužáků.
O rok později, když přišla pětiletá Eliška, už jsem byla dostatečně poučená – a připravená snad skoro na všechno. A tak když Eliška měsíc naskakovala do všech kočárků a chtěla miminkům krást a ocucávat dudlíky, koupila jsem jí dudlík vlastní – a ne jeden. Eliška to totiž pojala jako sběratelství a jeden čas jsme slibovaly dudlíky jako motivaci a kupovaly dudlíky za odměnu. Skončily jsme s asi patnácti kousky. Bylo to v pohodě. Ela s nimi pouze usínala a já jsem jí je po usnutí nenápadně vytahovala z pusy. Nebudila se tím. Odbouralo se nám tím stresové počurávání, odbourala se přehnaná masturbace. Netvrdím, že to bylo jenom tím – hodně jsme se mazlily, Ela usínala u mne v posteli, hrály jsme kontaktní hry pro batolátka, hladily jsme ručičky, nožičky, zádíčka – Eliška si o to sama říkala. No, prostě s Elou jsme si odbyly i kojenecké období (ona k nám přišla nejen s kojeneckými projevy, ale i s kojeneckou váhou – v pěti letech měla necelých třináct kilo). A vyplatilo se všechno, v čem jsme se vrátily. Dudlíková vášeň přesně po roce spontánně odezněla a ostatní deprivační projevy už nikdy nepřišly.
Když jsem začínala s pěstounskou péčí, byla jsem hodně náročná. Byla jsem neúměrně náročná. Byla jsem totiž nastavená na tzv. „normální“ děti. Měla jsem spoustu zkušeností s běžnými dětmi a naivně jsem se domnívala, že jsem schopna vychovávat jakékoli dítě způsoby, které mi připadaly rozumné a obecně přijatelné. A tak jsem se pak nestačila divit, jak moji deprivantíci odolávají všem mým osvědčeným výchovným postupům.
Běžné připomínky a požadavky vyvolávaly záchvaty dlouhotrvajícího vzteku a běsnou agresivitu. Pohlazení někdy vyvolávalo strnutí a úhybné reakce. Nic nebylo tak, jak mělo být. A já měla občas pocit, že je všechno špatně.
Vrátit se k základům byla šance – šance vrátit se alespoň v něčem k normálu. Spoustě lidí může připadat divné, že si desetileté dítě hraje na miminko. Spoustě lidí může připadat divné, že čtrnáctiletá holka vozí kočárek s panenkou. Spoustě lidí bude připadat podezřelé pětileté dítě, které usíná s dudlíkem. Jenže to bylo přesně to, co holky v tomhle věku potřebovaly a o co si říkaly.
Byla Bára opravdu někdy miminkem, s kterým si někdo hrál? Pochybuji. Osobně si myslím, že v raném věku, kdy je tam důležitá stimulace, znala nejdůvěrněji spodek stolu, pod kterým prý v hospodě lehávala. Obávám se, že hospodské stoly nepůsobí příliš stimulačně. Miminkovské hry jí chyběly a doháněly jsme je v mnohem pozdějším věku.
A co Eliška? Poznala v miminkovském věku bezpečí máminy náruče při usínání? Těžko, když žila od narození v kojeneckém ústavu. A tak jsme tenhle handicap doháněly mezi pátým a sedmým rokem. I v kočárku jsme ji ještě povozily – ještěže byla tak lehoučká. Legrace byla, že se vozila v kočáru ve stejné době, kdy už začínala jezdit sama na kole.
Všechno se samozřejmě dohnat nedá…. Ztracenou minulost člověk nevrátí. Ale některé bolístky se dají ještě docela dobře ošetřit a některé dírky zazáplatovat. A myslím si, že instinktem se dá docela dobře rozlišit, co je opravdu důležitá potřeba a co už je třeba spíš vymýšlení a touha upoutat pozornost.
To, co mi docházelo v průběhu života s mými velkými/malými dětmi, vystihla nedávno moje kamarádka – pěstounka v jediné větě: „Oni vypadají úplně stejně jako ostatní děti, ale jsou prostě jiní“. A přesně tak to je. Nejsou lepší nebo horší než „běžné“ děti, na první pohled je od nich nerozlišíte – ale jsou prostě jiné. Není nutné se toho bát. Ale je potřeba to respektovat.
A tak u dalšího dítěte staršího školního věku, které jsem přijala jako poslední, jsem už nebrala jeho nadměrnou hravost jako handicap, ale jako bonus. Jako šanci dohnat promarněná léta, která muselo trávit až příliš dospělým způsobem.
napsala: HankaB