Koukám na spící, klidně oddechující Lucku. Za chvíli to bude rok, co jsme si ji spolu s jejím bráškou přivezli domů na první návštěvu. Mnoho měsíců usínala pořád stejně – s peřinou přehozenou přes hlavu, celá namáčknutá v rohu postýlky. A samozřejmě s prsty v puse. Ty cumlá při usínání ještě dnes, jen už ne s takovou vervou a sotva usne, prstíky „vyplivne“ .
Snažím se vzpomenout, jaké to bylo když jsme je poprvé uviděli. Těch prvních pár minut mám v mlze. Čekali jsme na chodbě dětského centra, já, manžel a dcera. Ten pocit, že už, už za chvíli sejdou z támhle těch schodů a budou stát před námi, ten se nedá popsat. Konečně přicházejí dvě tety a sociální pracovnice. Jedna z tet nese 20ti měsíční Lucku, druhá drží za ruku skoro 5ti letého Filipa.
A mně se derou slzy do očí a říkám si: „Neřvi, neřvi, ubrečená cizí ženská – na tu jsou určitě zvědaví“.
Jdeme na zahradu a zatímco si povídáme s tetami, obě děti se hned rozprchnou po zahradě. Kolo, pískoviště … občas na nás úkosem pohlédnou …
Tety nás nechávají o samotě. Nebo to tak alespoň vypadá, nevím jestli nekoukají zpoza některého okna, což bych pochopila.
Vytahujeme plyšáky, Sluníčko (nebo to byla Mateřídouška?) … všechno si vezmou, ale hned zase odběhnou. Jsme 3 na 2, poletujeme za nimi a snažíme se je nějak zaujmout. Filipa na chvíli zaujal časopis, sedí na pískovišti a důležitě v něm listuje. Pojmenováváme zvířátka a zjišťujeme, že s řečí na tom Filip není nejlíp (na což nás psycholog při seznámení se spisem upozorňoval). Nevadí, však na tom zapracujeme. Vytahuju foťák. „Mami, ty máš foťák?“
No oslovení „mami“ po hodině a půl jsem vážně nečekala, ale na dlouhé přemýšlení jak se zachovat není čas. „Ano, mám. Chceš si ho půjčit?“ Zbytek času než půjdou děti na oběd trávíme focením, pobíháme za nimi když jezdí na kole a odrážedle, stavíme (a boříme) bábovky. Přichází teta a odvádí děti na oběd. Jestli si je prý chceme vzít i odpoledne, že by je vzbudili dřív. Samozřejmě souhlasíme a domlouváme se, že nám děti „nachystají“ na 14 hodinu, půjdeme do města.
V 14,00 jsme zpátky. Obě děti jsou nastrojené, pro Lucku dostáváme kočár. Vyrážíme z budovy. Panebože, snad je v pořádku vrátíme. Strachovala jsem se zbytečně. Filip se drží za ruku a bez dovolení se vůbec nevzdaluje. Zastavujeme se u auta pro nějaké drobnosti. Filip okouzleně kouká na naše staré auto. „Chceš si sednout za volant?“ ptá se muž. Filip přikyvuje. Sedí na sedadle a drží se volantu, v očích hvězdičky.
Jdeme na dětské hřiště. Filip běhá od houpačky k houpačce, Lucka je celou dobu zaražená, houpe se, točí na kolotoči s Natálkou, ale výraz má zvláštní. Neusměje se, je pořád v pozoru. Opouštíme hřiště a Lucka si střihne první hysterák. Nechce jít, nechce do kočáru. Naštěstí ji téměř okamžitě uklidnila láhev s pitím. Opouštíme jedno hřiště a míříme ke druhému. Robátka běhají po hřišti a Natálka s nimi. Poprvé a ne naposledy okouším jaké to je, mít chůvu k dětem :-)) Díky, Natuš.
Na chvíli se sedám na lavičku. Filip si přisedá, těsně ke mně. Zatím jsem si nedovolila dát najevo žádný projev náklonnosti, mám obavy /zbytečné/ že by to dětem mohlo být nepříjemné. Neudržím se a jednou rukou ho k sobě přivinu. „Tak co, ty můj chlapíku …“ Filda se na mě doslova přilepil. „Mami, ty´s na mě čekala?“ V hlavě prázdno, v očích slzy … „To víš, že jo. Čekala.“
Pomalu se začínám sbírat k návratu. Teprve pár metrů před cílem se Lucka začne uvolňovat. Děláme na sebe obličeje, roztlačím kočár a na chvilinku ho pouštím … Lucka se řehtá a mně začíná být úzko. Jsme zpátky. Filip posmutní a poslušně se převléká. Chceme mu pomoct, ale opáčí, že to zvládne. Převlékáme Lucku. Začínáme se domlouvat na příště. Lucka se na mě věší, natahuje ruce. Udělám chybu a vezmu ji do náruče. Vše je domluveno. Dnes je úterý, uvidíme se v sobotu ráno. Filip se se skloněnou hlavou vytrácí. Snažím se předat Lucku. Drží se mně jako klíště a řve a řve. Teta ji odtrhne a my zbaběle prcháme. Ještě venku před budovou slyším Lucčin řev. Zpátečních 70 kilometrů probrečím. Další dny tak nějak přežívám. Všechno je jedno a všechno je vedlejší. V práci se snažím neudělat nějakou chybu, doma do noci malujeme pokojík a nakupujeme nábytek. Bude to trvat rovný měsíc, než se všechno papírově dořeší a pak … pak už budeme jenom spolu.
napsala: Dejna