Bára je moje pěstounská dcera, o kterou jsem se začala starat před více než sedmi lety, v době, kdy jí bylo deset a půl roku. O rok později jsem ji přijala do pěstounské péče. Dramatické začátky její pěstounské péče jsem popsala v knize „Dary se přece nevracejí“. V současné době má Bára za sebou první rok střední pedagogické školy, kde prospívá velmi dobře. Žije společně se mnou a se svými dalšími sestrami. S biologickou starší sestrou Kačkou, s osmiletou přijatou sestrou Eliškou a s jedenáctiletou, před půl rokem přijatou sestrou Isabelou. Právě o ní se zmiňuje ve svém textu. Se svým biologickým otcem, který má problém s alkoholem, se několik let neviděla. Nyní spolu udržují sporadický kontakt – většinou po telefonu, většinou z její/naší iniciativy. Bára je velmi citlivý, empatický a inteligentní člověk. Má velký smysl pro humor a dokáže si dělat legraci i sama ze sebe. Je sečtělá, muzikální a výborně pracuje s malými dětmi. Za několik dní jí bude 18 let.
Bára napsala text sama a ze své iniciativy– já jsem provedla jen několik málo technických úprav.
.
MOJE DOBŘE NAKROČENÁ BUDOUCNOST
Zrovna sedím v pokoji. Je 21:45 a já čekám. Na co? Až se mamce povede uložit mé dvě hyperaktivní sestry a budeme si moci povídat. Ještě tak před 7 lety, když mi bylo 10 pryč, bych se možná ještě učila a dělala scény. Ano, když se podívám o pár let zpět, směji se. Byla jsem malá, hyperaktivní, vztekající se holka. Všechno mé vztekání a vyhrožování typu: „Odejdu k tátovi, byl lepší než ty!“, „! Nejsi moje máma!“, atd., vyplývalo ze strachu a ze žárlivosti.
Čeho jsem se bála?? Bála jsem se, že když budu milovat nějakého člověka, tak mě opustí. Bála jsem se, že budu muset k tátovi, protože nová máma uvidí, jaká jsem špatná. Zároveň jsem měla výčitky vůči tátovi. Myslela jsem si, že mu ublížím, když budu milovat také někoho jiného, že mu ublížím podruhé…. Měla jsem pocit, že jsem mu ublížila tím, že jsem se rozhodla od něho odejít a žít s teď už maminkou. Trpěla jsem, říkala jsem si, že až budu velká, odejdu za ním a budu mu pomáhat. Pořád jsem doufala, že se vyléčí ze své závislosti na alkoholu, protože nás přece miluje a chce nás zpátky. Čas utíkal a já se díky mámě učila vyrovnávat s tím, že můj táta se už nevrátí. On se nás vzdal, protože věděl, že bychom se s ním jen trápily.. Pro něho se jeho dcerami a láskou stal alkohol. Bylo to hrozné, dlouho jsem si to nedokázala připustit..
Připustila jsem si to až ve svých 17 letech, když jsem seděla před ztrhaným a vyhaslým pánem. Žádný úsměv, oči červeně podlité, bez jisker. To byl můj táta, můj hrdina, kvůli kterému jsem nadělala spoustu blbostí… Ten, kvůli kterému jsem se celý život užírala a trápila. Seděl a nedokázal se mi ani podívat do očí. Několik let jsem ho neviděla, ale on se neptal na nic. Na nic. Mezi námi byla bariéra. On měl strach a možná výčitky a já jsem nedokázala uvěřit, že tohle je můj táta. Podepsal papír a utekl. Opravdu utekl bez jakéhokoliv pozdravu a vysvětlení pryč. Ještě tak před sedmi lety bych za ním utíkala a hroutila se, jenže teď jsem jen seděla a brečela..
Ucítila jsem ruku, byla mámy. Byla mojí mámy, mámy, kterou jsem poznala ve svých deseti letech. Ano, je to moje máma. Máma, kterou jsem si vždy přála. Je to máma, která mě nezavrhla, když jsem ji mlátila a říkala jí, že ji nenávidím. Je to máma, která probděla noci, když jsem ji potřebovala. Je vždy u mě, když je to potřeba. Máma, která to se mnou měla těžké,ale miluje mě, stejně tak jako já ji. Je to moje máma a jinou už nechci.
Teď, když jsem starší, uvědomuji si, jak to se mnou bylo těžké, někdy to vypadalo i beznadějně. Máma to ale nevzdala a pokračovala, i přesto, že byla na dně, i přesto, že jsem ji kopala, kousala a nadávala jí. Naučila mě milovat lidi a věřit jim a věřit sobě.Vždy mě povzbuzovala a já se díky její lásce a díky její důvěře ve mně, dostala na pedagogickou školu, na kterou jsem vždy chtěla jít. Každý den se učím nové věci a ona je nablízku a trpělivě mi je vysvětluje.. Obdivuji máminu trpělivost. Já jsem totiž hrozně netrpělivý člověk.
Teď se těm vzpomínkám smějem
e. Máma říká, že je ta nejšťastnější máma na světě. Miluje nás i s našimi chybami a strachy. Za všechny své sestry můžu říct, že ji milujeme tak moc, že to snad ani víc nejde. Milujeme ji i přesto, že někdy tu svou lásku dost divně vyjadřujeme, ale ji to už nemate, ona ví, že ji milujeme, ale že někdy z nás mluví spíš naše zlá minulost a ošklivé vzpomínky. Říká, že díky mě už má tolik zkušeností, že teď s mou novou sestrou už ví, jak jí pomoci a chápe, proč některé věci dělá. Víte, co je komické? Že má nová ségra je moje kopie, takže mamka vždy říká: „Tohle už znám od Báry, to na mě neplatí.“ Musím se pokaždé smát, protože je to pravda a já se v mé sestře opravdu někdy vidím. Občas mě to štve, protože ona je stejně tvrdohlavá jako já. Chce být nejlepší, stejně jako já jsem chtěla. Někdy to spolu máme hodně těžké, ale máme se rády, a to, že se někdy hádáme, to k tomu prostě patří. Jinak by to byla nuda.
Co dodat na závěr? Mám skvělou rodinu, kterou miluju. Jsme sice dost živá rodina, ale aspoň se nikdy nenudíme. Každý člen je pro mě důležitý. Každý sice trochu jinak, jenže to je tak vždy, nemůžeme každého milovat stejně. Každý člen rodiny má v mém srdci své místo, které patří jen jemu. Nejdůležitější v mém životě je pro mě máma. Teď po těch všech útrapách,scénách a obavách tvoříme totiž s mamkou takovou silnou dvojku v naší rodině. Pomáháme si navzájem a zároveň se společně snažíme pomáhat ostatním. Věříme, že jsme skvělá rodina, která umí dát lásku a jistotu. I naše nová sestra už teď cítí, že ji milujeme a ví, že ji nikomu nedáme. Někdy, když ji pozoruji, vidím, jak je šťastná a jsem taky šťastná. Protože jsem se nejdřív bála, že nás nedokáže přijmout. Bála jsem se, že nám odejde. Neodešla a ani nechce. Nikdy odejít nechtěla, ale říkala to, protože se bála. Bála se, že je špatná a že ničí naši rodinu. Teď už ale ví, že naše rodina by bez ní vlastně rodina nebyla. Ani nevíte, jak jsem šťastná, že jsem potkala tak skvělou mámu.
Nevím sice, jak to bude dál. Nevím, co se stane. I přesto, že jsem velká, stále se bojím, jestli nedopadnu jako táta, jestli dokážu žít. Toho strachu se asi nikdy nezbavím, ale o to víc mě ten strach a moje minulost posouvá dopředu a dodává mi odvahu bojovat, i přesto, že je to někdy opravdu těžké. Jenže jednu věc vím, že nikdy nezůstanu sama jako táta, protože je tu moje máma, která se mnou vytrpěla spoustu věcí a je tu, kdykoliv budu potřebovat poradit, pomoci a i pomazlit. Nechci dopadnout jako táta, nechci, aby ze mě byla troska, která nedokáže plakat a jen ubližuje ostatním, protože má strach. Chci žít a milovat a pomáhat lidem. Ano, chci umět věci, které on neuměl. Nebo spíše se je bál projevit. Chci jednou přijít za svým tátou a říct mu: „O mě se bát nemusíš, já nebudu jako ty, já vím, že nejsi špatný člověk, jen jsi neměl nikoho, kdo by ti pomohl a jako svého ochránce sis zvolil chlast. Pamatuj si ale, že i přesto jsi můj táta, kterého mám ráda. Jen ti neumím a ani nedokážu pomoci a vím, že ty ani pomoc nechceš. Přeji ti, ať moc dlouho netrpíš.
.
To je asi vše. Můj život je pestrý, ale na to bych potřebovala hodně času a stránek, než bych to tu napsala. Vážím si všech pěstounů, kteří jdou do PP s tím, že dětem projevují opravdovou lásku a s tím, že vědí, že přijaté děti nebudou bez chyb. Taky držím palce všem dětem v PP, aby se nebály žít a milovat. A aby věděly, že je jejich pěstouni mají rádi i s jejich chybami. Říká se přece, že nikdo není dokonalý :smile1_ee:.
napsala: Bára, HankaB
