Než jsem se rozhodla začít se „válet“ doma a nechat se živit svými dětmi v PP, prošla jsem několika zaměstnáními.
Pracovala jsem jako lektorka pro jazykovou školu. Pravda, bylo to náročné – přes den jsem cestovala po pražských firmách a nutila angličtinu do hlav přetížených, otrávených a povýšených mladých manažerů.
ALE – přišla jsem domů a měla jsem padla. Nevečeřela jsem v půl dvanácté něco, co předtím už tři hodiny stydlo na kuchyňské lince. Nepila jsem odpoledne kafe, které jsem si nestihla vypít od rána (tu chvilku na kafe jsem si tehdy vždycky mezi dvěma vyučovacími hodinami našla). Měla jsem regulérní přestávku na oběd.
Mohla jsem beztrestně telefonovat. Nemusela jsem se bát, že v okamžiku, kdy zvednu telefon, se mi děti zhádají, aby na sebe upozornily nebo na mě začnou ječet, jestli si můžou dojít na záchod (to totiž já, matka sadistka, běžně nepovoluji, na to se mě chudinky musí ptát 🙂 I já sama jsem tehdy mohla jít v klidu na záchod. Ano, nikdo se tam za mnou netlačil a neprojevoval panickou hrůzu z toho, že mu odejdu (Kam bych, PROBOHA, se svými rozměry, mohla asi tak odejít záchodem???) Nikdo mi zrovna v tu chvíli nepotřeboval sdělit něco tak zoufale podstatného, že to nesnese ani vteřiny odkladu…. Nikdo tam zrovna v tu chvíli akutně nepotřeboval také…
Pracovala jsem devět let pro ministerstvo zahraničních věcí. Čtyři roky v kanceláři, pět let na delegaci v Bruselu. Ano, v určitých obdobích to bylo hektické. Ale byla i období, kdy jsem se v kanceláři NUDILA. Marně, marně se teď snažím si znovuprožít ten dávno zapomenutý pocit. Jak si ho mám prožít teď, kdy na mě v kterémkoli okamžiku číhá nekonečná řada restů? Úklid zásuvek, úklid sklepů, lepení rozbitých hraček, vymetání pavučin, úklid garáže, můj koš špinavého prádla, který si vůbec nezadá se Sisyfovým balvanem (Je na to snad nějaký Murphyho zákon, že dno koše se špinavým prádlem nelze spatřit na více než několik vteřin???) A to ani nemluvím o věcech, které bych dělala ráda. Jaké to je, přečíst si knížku, když člověk není vždycky po třech řádkách přerušen nebo když už mu na ni nepadá únavou hlava? Jaké to je, jít s kamarádkou do kina? Jaké to je, promluvit s někým pár souvislých vět, aniž by byl člověk stále přerušován? (Jdu – li si popovídat s kamarádkou a mám u sebe kterékoli ze svých dětí, je to něco na způsob rozhovoru, při němž člověk průběžně vrací permanentně přilétající bumerangy, a to navíc bumerangy poměrně hlučné…. No, a soustřeďte se potom na něco…)
Pracovala jsem i ve školce a ve dvou školách. Ano, ve školce to bylo hlučné (ale decibely létající u nás doma si s tím moc nezadají). Ano, děti byly náročné. ALE – mohla jsem je nejpozději ve čtyři odevzdat rodičům. Ano, ve škole byly děti drzé a problémové. ALE nebyly moje a po třičtvrtěhodině s nimi VŽDYCKY zazvonilo na přestávku. A když jsem o náročnosti své práce vyprávěla lidem ze svého okolí, VĚŘILI mi.
VŠECHNA popsaná zaměstnání byla lépe placená, v některých případech byla výše platu naprosto nesrovnatelná s odměnou pěstouna, kterou pobírám teď.
Starám se o jedno dítě, které už zletilo, ale zatím studuje a není schopno se starat samo o sebe. Starám se o zletilou dívku, která není a pravděpodobně nikdy nebude schopna zcela samostatného života. Starám se o osmiletou holčičku s poruchou autistického spektra, která vyžaduje velkou míru pozornosti a není schopna být bez stálého dohledu (tzn.nedojde sama s košem, do krámu, natož na kroužek). Starám se o jedenáctileté, nedávno přijaté dítě, které má díky traumatické minulosti a pobytu v ústavu poruchy chování – vyžaduje, resp. vynucuje si velkou míru pozornosti, testuje hranice, je schopno agresivních projevů.
S posledními dvěma dětmi dělám domácí školu. A moc mě to baví, i když mi za to nikdo nedá ani korunu. Dělám to proto, že u malé mi to řeší její momentální neschopnost zapojit se do kolektivu. Dělám to pro naposledy přijatou holčičku a pro sebe – pro náš vztah, který by možná bez domácí školy neměl šanci se prohloubit a upevnit. Dělám to také proto, že jsem profesí pedagog a že se tím alespoň trochu realizuju v něčem mimo oblast PP. ALE kromě toho také stále vařím, peru, věším prádlo, nakládám myčku, uklízím, jezdím s malou do hudebky, doprovázím holky k lékařům, dopisuju s nejstarší sešity do školy, tiším afekty, dávám rady do života, čtu pohádky a zpívám na dobrou noc.
Co mohu mít z toho všeho, kromě svého dobrého pocitu a odměn ve formě pokroku mých dětí? Okolí se na mě dívá s podezřením (Ano, JSME hlučná, zvláštní a svými projevy podezřelá rodina.) Už si málokdy koupím knížku – stejně bych ji v klidu nepřečetla dřív než v důchodu. Kalhoty
kupuju, až když se ty staré rozpadnou nebo se už do nich nevejdu (nějak mě to nikdy dřív nenapadne). Pravda, pořídila jsem si nedávno několik luxusních topíků ve své velikosti v bazaru a u Vietnamců, abych nedělala dětem na rodičáčích ostudu. Do kina chodím s dětmi, na dovolenou jezdím také s dětmi. Nepiju, nekouřím, nemaluju se. Občas si pravda dopřeju luxus krátkého sestřihu za 60Kč. Zuby si čistím dětskými zubními pastami a používám kartáčky za 4 – 9Kč (soudě podle ceny, mám podezření, že musí být zdraví škodlivé). Zvláštní bonus? Od loňska vím, že si sousedi myslí, že mé faktury za plyn a elektriku, které každý rok s děsem očekávám, mi proplácí na sociálce (a to mě tedy FAKT pobavilo :-).
Dělám to tedy pro peníze? Ne. Dělám to proto, že to chci dělat. Baví mě to (i když to řadě lidí může připadat nepochopitelné). Je to první věc v mém životě, o jejíž smysluplnosti nemám žádnou pochybnost.
Dělala bych to bez těch peněz? Také ne. Idealismus je krásná věc, ale já bych to, co s holkama dělám a co jim dávám, NEMOHLA dělat, kdybych neměla nějaký příjem. Myslím, že kdybych v tuhle chvíli poslala své nejmladší děti do školy a šla vydělávat, ztraumatizuji celou rodinu. Naše rodina by se při tom pravděpodobně rozpadla. Poslední přijatá holčička by neustála nedostatek pozornosti a rozvracela by rodinu svými afekty. Nejmladší by nejspíš skončila na zklidňující medikaci.
Možná by se znovu změnila v to frustrované a nezvladatelné dítě, které jsem si brala do péče.
Nikdo se mě zatím otevřeně nezeptal, jestli to dělám pro peníze. A mě to moc mrzí. Ráda bych mu odpověděla, že mu přece nic nebrání v tom, aby si ten snadný přivýdělek taky vyzkoušel :-). Fakt, jděte do toho. Dětí je po ústavech hodně a pěstounů málo. A ta legrace, co si přitom zažijete, ta je k nezaplacení.
napsala: HankaB