Tak už došlo i na realizaci našich představ, co se týče osvěty pěstounské péče pro děti s hendikepem. Pavel Šmýd ze Sdružení pěstounských rodin nám nabídl možnost vyzkoušet si mluvit o pěstounské péči před lidmi. My nadšeně kývli. Jen ať lidé vědí, že jsou v dětských domovech i děti “nedokonalé” a že se dá péče o tyto děti zvládnout.
Neděle tu byla coby dup, a my už frčeli směr Moutnice. Na víkend u nás byl Mirek, kterého máme v hostitelské péči. Už od pátku se děti stále ptaly kam to jedem na výlet, a co tam bude … Nedokázali jsme jim odpovědět, ani my jsme nevěděli, co nás čeká.
Asi pět kilometrů před Moutnicemi mi volá Pavel: “Jedete? Je tu asi dvacet lidí.” V duchu si říkám, to je pohoda to snad zvládnem. A Pavel dořekl větu: “A asi stovka ještě přijde, jsou na mši.” Uf!, protočím na manžela panenky. Ten klidně odpoví: “Vždyť o nic nejde.” A odmlčí se. Ani on neměl tušení, jaké nás čeká odpoledne.
Jsme na místě. Roman pomalu vykládá vozíčky z auta a já se jdu podívat, jak to vypadá. Pomalu otevřu dveře, procházím kolem šatny a otevírám dveře od sálu. Přede mnou sál, plný stolů a židlí. Otáčím se a vracím k autu. Co dělat, už jsme tady. Vplujem s dětmi do sálu, který se teprve začíná plnit hosty. Půlhodinka uplynula jak nic a nám začalo naše, pracovně řečeno – šoudvatři. Zvládli jsme to! Co jsme říkali, ani nevím, mluvili jsme z patra. Jednu chvíli mě došla slova, manžel mi pohotově vzal mikrofon a povídal dál o dětech.
Naším tajným přáním je, aby si lidé aspoň trošku uložili do paměti, že jsou v dětských domovech i děti se zdravotními obtížemi. A že se péče o ně dá zvládnout, a že i pěstouni jsou normální lidi 🙂
[nggallery id=9]