Je neděle ráno, 9.00 hodin. Za chvíli vyrážím svým autem směr Ústav sociální péče, to je taky Dětský domov, pro děti s nějakým handicapem. Včera večer jsem telefonovala s vychovatelem, Mirka k nám pustí na vycházku.
Ne, není to tak jednoduchý 🙂 S manželem jsme asi před dvěma roky prošli nutným šetřením a přípravou, abychom se nakonec mohli pyšnit titulem pěstouni.
Co to obnáší si můžete přečíst v jiných příspěvcích. Dnes se s vámi chci podělit o vyjímečný zážitek, který se nestává komukoliv a kdykoliv.
Ještě před odjezdem do Ústavu jsem chvíli poseděla s manželem v kuchyni, vypila svoji kávu a ledabyle se rozloučila. “ Tak já jedu“ Manžel souhlasně kývl hlavou. Co teď řešit, rozebírat. Ano, jdeme do rizika. Mirek je devítiletý kluk, vozíčkář.
Moc by si přál rodinu. My jsme rodina uzpůsobená se vším všudy pro dítě na vozíčku, máme nechodící osmileté děvčátko, takže dobře víme, co to je. Bydlíme ve stejném městě jako Mirek, dokonce děcka chodí do stejné školy. Hostitelská péče tj. návštěvy, prázdniny, ne však trvalý pobyt, je to, co můžeme Mirkovi nabídnout.
Je to čtrnáct dní zpátky: držím v ruce papír, na kterém je napsáno: Manželé jsou doporučeni jako vhodné osoby pro přijímání dětí do hostitelské péče. Volám manželovi. Je to skvělý! Souhlasit s návštěvami musely tři sociální pracovnice, holky šikovný, pracují v zájmu dítěte, a to je dobře!
Ano, již na začátku mi říkali že je Mirek astmatik, nepřikládala jsem tomu velkou váhu, astma se snad dá zvládnout, na to se neumírá. Večer u počítače zjišťuji, že vlastně nevím, co je astma. Projevuje se silnější alergií až dusivými záchvaty. Uf! Druhý den se jdu přeptat primářky, jaké že to má Mirek astma. A ouvej, zvířecí srst, jakýsi strom a… dusí se. Padám na kolena 🙁 Máme doma dva psy a kočku. Co teď? Hostitelské návštěvy jsou třeba jednou za čtrnáct dní. Mirek po rodině touží, moc šancí už nedostane, je velký a navíc vozíčkář.
Těch čtrnáct dní, co uplynuly, byly plné rozhodování. Na jedné straně názor lékaře, který kategoricky zamítá! Na druhé straně pocit ženy, která si uvědomuje, že dětství je to nejdůležitější v celém životě, provází nás po celou dobu, ovlivní naši budoucnost. A tenhle kluk chce mámu, chce někam patřit, tak moc že to říká všem s nadějí, že ho třeba někdo vyslyší. Jak se mám rozhodnout? Ptám se spousty lidí, chci slyšet hodně názorů, líp se mi pak řeší problém.
Je neděle ráno. Nasedám se do auta, město je bez lidí, silnice prázdné. Jindy mi cesta trvá téměř třičtvrtě hodiny. Dnes to byla plynulá jízda, trvala však věčnost. Míjím parky, velké budovy, přes řeku, křižovatky a kdyby semafory nesvítily tak se nic neděje, dnes auta nejezdí. Všechno by bylo v pořádku, nebýt takového zmatku v mé hlavě. Mám strach z otázek. Otázek od malého kluka. Velmi záleží na tom, jak a co mu odpovím, bude si vše pamatovat. Jsou pro něj tak důležité, že si to člověk, který má rodinu a je mu to samozřejmostí, nedokáže ani představit. Bude čekat na odpověď. Co mu řeknu? Jak mu odpovím?
Prošli jsme školením. Možná, kdyby chtěl někdo poradit tak poradím, ale teď je to úplně jiné. Teď jsem v tom. Žádný plynulý tok myšlenek. Je to jako když se kouše poškrábaný cédéčko. Co když uslyším: Vezmeš si mě i příště? Co mu mám odpovědět. Mirečku, to záleží, jestli u nás dostaneš záchvat, nebo ne. Strašný! Z pohledu dítěte: Díky MNĚ – mému zdravotnímu stavu, nemůžu mít své doma! Sám si za to můžu, kdybych neměl záchvat, možná by si mě nechali. Takhle mu nemůžu odpovědět, ne! Uvědomuji si jak hazarduji s dětskou dušičkou. Jsem sobec! Z paměti se mi vybaví napsaná věta na nástěnce, v jakémsi ústavu: Když nemůžeš pomoc, neškoď! A co „dostat šanci“? Ne, teď to nevyřeším.
Projíždím poslední křižovatku. Hlavou mi proletí jméno maminka, tolikrát vyslovené Mirkem, zeptá se mě: Můžu ti říkat mami? Budeš moje maminka? Ne Mirku, já budu tvoje hostitelka, začnu se usmívat. Už mi asi hrabe. Projíždím bránou a na vrátnici hlásím proč a za kým jedu. Jsem v realitě. Projedu jednu, druhou zatáčku a parkuji, přímo u velkého schodiště. Nad schodištěm jsou velké prosklené dveře jsou otevřené. Jindy tu jistě bývá shon ale dnes je tu klid. Nikdo tu nekřičí. Procházím dlouhou chodbou. Z dálky se ozývají dětské hlasy, nejspíš z jídelny. No jasně, děti jsou na snídani. Jsou prázdniny, nikam se nespěchá. V jídelně snídá asi deset dětí. Vejdu a první mě uvidí asi tak desetiletý klučina „Hele, hele, nějaká paní!“ Naproti němu sedí Mirek, otočí se a zakřičí „Tu znám!“ usměju se. Mirek všem zopakuje že mě zná. Zná mě ze školy jako jednu z mnoha. Hlavou mi blesklo, „Kdybys, Mirečku, věděl, že jedu pro Tebe, že budu možná víc než nějaká paní.“ Mirkovi jsme dopředu nic neřekli. Mohl by si v hlavě vystavět vzdušné zámky a pak být třeba zklamaný. Sázím na moment překvapení, nestihne si nás ani nové místo zidealizovat.
Ze zamyšlení mě vytrhne sestřička.“Co si přejete?“ Vytahuji z tašky úřední lejstro a přitom vysvětluji, že máme povolení si vzít Mirka na vycházku. Paní nedůvěřivě bere papír do ruky a pozorně pročítá. Nekonečná chvíle ticha. „Tak dobře. Počkejte si v šatně. “ To už u mě stojí Mirek, pohladím ho po hlavě a opatrně se ptám: „chceš jít k nám na vycházku?“ Mirek na mě koukal.. Blbá otázka, mektám pátý přes devátý. Vysvobodila mě sestřička: „Mirku, pojď si pro léky!“ Odcházím do šatny, mám v krku knedlík. Ach jo, člověk se někdy dostane do situací tak banálních, a přitom tak těžkých. Za chvíli se začnou courat první děti, mezi nimi i Mirek. „Máte se mnou jít nahoru, mám si vzít kraťasy a kšiltovku.“ Ptám se, jestli má plavky. Otočí se. „No jasně!“ V pokoji bydlí ještě s jedním klučinou. „Ty jedeš pryč? Ty se máš!“ Kluk byl najednou jak malé dítě, smutný, a na měkko. Uvědomuji si, jak křehká je dětská dušička. „Však já ti Mirka večer zase dovezu“ Snažím se. Asi je to k ničemu, prostě Mirek jede a on ne. Ještě máme zajít za sestřičkou. Poslední rady a domluvy. Jdeme zpět dlouhou chodbou, Mirek cosi šveholí a já se snažím reagovat. Už jsme u velkých skleněných dveří, Mirek sjíždí po rampě, šup, a už odemykám auto. „Hmm, pěkný auto“ – tón, jako když odborník hodnotí nějaký skvost. „A kolik to jede?“ Odpovídám. Sedíme v autě. Než nastartuji tak se ptá „Můžu vám tykat? A říkat jménem? Jak se jmenuješ?“ „Markéta“ „Tak jo, budu ti říkat Marki“ „Hmm, nechceš mi radši říkat teto?“ „Né, mě se líbí Marki“ A je vymalováno! Otáčím klíčkem v zapalování. Projíždíme areálem. Na vrátnici nahlásím odjezd, a už frčíme domů.
„Mirku, stavíme se ještě v obchodě a koupíme nafukovací rukávky do bazénu, nějaký rohlík, mlíko.“ „A hračku? Můžu si vybrat nějakou hračku?“ „Jasně“, a hned dodám: Ale nějakou tak akorát! Projíždíme městem, je vedro, mám otevřené okno spolujezdce. Mirek se mě pořád na cosi ptá ale já mu rozumím každé páté slovo. Snad schválně nechávám okno otevřené. Hlavou mi blesklo: „Normálně jsi zbabělec, vyhýbáš se otázkám!“
Přijíždíme k domu, zatroubím a manžel nám otevře bránu. Sjíždíme do dvora. „Tak jsme tu“ Mirek kouká, posadím ho na vozíček. „Tohle je strejda, a tohle Mirek.“ Kluci si podají ruku. „Můžu vám tykat? A jak se jmenuješ, můžu říkat jménem?“ „Můžeš. Já jsem strejda Roman, ahoj“ opravdu diplomatická odpověď.
Mirek kouká po zahradě, a všem co je kolem něj. Je toho na něj moc. Holky už jsou dole. „Ahoj Mirku, ahoj Terko“ Na Mirkovi byla znát úleva, není tu sám. „Pojď nahoru, ukážu ti pokojíček“ A už si to spolu míří ke schodišťové plošině. Malá Elí mu vysvětluje, jak se plošina ovládá, Terka do toho taky mluví, a Mirek že to zná. Museli jsme je v klidu „naložit“ a odeslat, jinak by tam stáli věčnost. Plošina se Mirkovi náramě líbila. „Musím dolů! Né, já vlastně ještě musím nahoru!“ Plošina je uzpůsobená pro dětské ovládání, děti mohou jezdit samy.
Na nějaké filozofické otázky nebyl čas. Do bazénu, na tříkolku, k počítači, zmrzlinu, znovu zmrzlinu, a do bazénu. Kam se vrtl Mirek, tam taky holky. A my za nimi. Den ubíhal a my jsme si s manželem říkali. „Astma. Vidíš, a nic.“ Psi byli zavření ve sklepě. Kocour kamsi zalezl a spal. Jenže nastal jiný problém. Mirek to přehnal s fyzickou zátěží, a to nesmí. Uhonil se a nebylo mu dobře. Jestli to bylo astma, nebo byl jen utahaný, nevím. Chtěl sprej na dýchání, šplíchnul si. Potřeboval zklidnit. Posadili jsme ho do speciální židličky a zaklonili tal, aby odpočíval. Holky jsme posadili do křesla a pustili „Pane, pojďtě si hrát“. Po hoďce byly už zase venku. Tak nám ten den utekl. Nastal čas odjezdu. Mirek se neptá. Tak se ptám já:
„Mirečku, chceš se sem ještě někdy podívat? Líbilo se ti tu?“ Mirek hodně přikyvuje hlavou. “ Můžeš pro mě přijet i zítra? A mohl bych tu spát?“ „Zítra pro tebe můžu přijet. Ale s tím spaním nevím, máme papír jen na návštěvy… Víš co? Zkusíme se domluvit se sestřičkou, jo?“ „Tak jo!“ Vidím v těch očích jiskřičky. Stálo to za to! Stálo to za ten risk. Ty šťastné oči,
ta vteřina, to je dámy a pánové ta největší odměna!
napsala: Markéta
navazující příspěvky:
Jak se rodí maminky – druhá část.